Přání

Snad jednou odrostu

svému zpustlému žalu

a sobě odpustím i prosté radosti

Snad nadechnu se ticha lesa

vděčně zvednu ruce k nebi

a ze studánky napiju se beze strachu

Ať k dobrému je všechno zlé

a hloupost k moudrosti

však navždy

na očním pozadí smíchu

výčitka krutosti

Ona

Zas už to trochu klape

Usmívám se pro sebe

V nočním dešti u tebe

My a rozvrzaný kanape

Na střeše tiché ťuky ťuk

Podzimní madame Pompadour

Z ledničky zavoněl romadúr

Jiskřivé závěje, hřejivé pomněnky

jsou tvoje oči

A tak dál jen tak jen tak

A dál už jen tak:||

Občas si užívám svoje hoře

vlastní ostrov a vlastní moře

A tak dál jen tak jen tak

A dál už jen tak

Padá snížek padá, máš mě vůbec ráda

Venku sněhopad, máš mě vůbec rád

A tak dál jen tak jen tak

A dál už jen tak:||

Samoznění

A navždy budeme osamělí ve svém zapomnění

A navždy budeme samoznělí

A vždy budeme tichem na hlavu poražení

A vždy budeme zpívat o žízni na poušti

o pravdě beze slov, o touze bez konce

Naše je slabost, lživé rozhřešení

Náš je i smutek v písničkách o lásce

Náš je strach z prozrazení

Randes-vous

možná jsme příliš plaší

když se obáváme schůzky se lvem

zoufale zíráme do noci

vždyť chceme jen podrbat ho za ušima

když chlemtá vodu po nočním lovu

řekneme jen "bratříčku, pojď si hrát"

zoufale zíráme do noci

vždyť chceme jen podrbat ho za ušima

Ztráta čichu

Okraden o noc a okraden o den

lapám po vteřinách a ztrácím čas.

Vždyť voněl mi déšť a voněl mi sen,

seníkem pozlacen smutek medem voněl.

A Slunce šlehalo větry do různic na nebi vzdáleném.

Kam asi ztratil se kulhavý vesničan?

Do mlhy, která pluje

přes teskná úbočí a plaché vesnice…

Podzime, tvé barvy krásy věčný klad.

Vlezlý chlad, tu novotu mohl sis vážně ponechat.

A vůni? Jak rád bych ji znovu sál

a za tu sílu žití zpěvem děkoval.

A to bych se měl,

vždyť, kdo si dnes u nás prozpěvuje?

Návštěva 2050

Na stole od úřadu list

Noviny co nemá smysl číst

Na sklence oprýskaný tisk

Už v ní zjevně někdo smočil pysk

V telce jen ňáká estráda

Hádám předminulá dekáda

Chci s tebou pro změnu rozprávět

Možno li, jen pár vět

Jak zřejmé je, co bylo před tím

Zda, co je teď, není vždy potom

Či vlastně bylo, a co bude Potom

Nechceš to rozvádět, co prej je mi po tom

Jak zestárnout a přitom nezmoudřet

Za zvuků kastanět stařík chce rozprávět

svých mizerných pár vět, svých pár mizerných vět 

Ptačí řeč

Vy ptactvo nebeské radující se ze svobody

z bídy ještěra žití klenotem krásy jste se stali.

Jak rád bych vyslechl vaše štěbetavé rady,

co dělat mám, aby bratrem jste mě také zvali.

Před vámi skláním se, vy stateční braši,

však není tu, kdo by mě učil řeči vaší.

Čistou mysl chtěl bych mít,

s vámi si zpívat, v duši mír a klid.

Koho by to napadlo v devadesátém

Že nabytou svobodu zas budem ztrácet šmahem

Že tvář jí zakryje

Znovu ta harpyje

Ideologie

Koho by to napadlo v devadesátém

Tak někoho jistě, harpyje má svůj harém

Co je to Covid?

Covid je hlístice na testovací tyčince

Covid je rouška, co vzala úsměv mamince

Covid je bakterie, co v hlístici se skryje

Covid je exosom, v telce virus a zmije

...

Covid je nástroj, avšak není to vrah

Covid je skvělá hra na všesvětový krach

Covid je příležitost zarýt si držkou v zemi

Covid je mojí zkouškou zde mezi lidmi všemi

...

Covid je mašina, co v lidech budí strach

Covid je kladivo, státy obrací v prach

Covid je bachař a lid je desperát

Covid však není ten, koho se třeba bát

Chtěl jsem studovat tajemství pyramid

a místo toho řeším virus Covid

Bestie pitomý,

kradete mi tím vědomí

Mně však nenaženete strach,

když strojíte na nás krach

Co vaše je, to odevzdám,

svou duši a chrám si ponechám

Přes dvorek plný krámů, rezu

přinesl jsem ti snítku bezu

Jak skřípavá melodie

život někdy přetěžký je

Na schodech k tvému pokoji

zvuk piána mě odzbrojí

Smutná je tvá preludie

v objetí se smutek skryje

Ať srdce tvé už nebolí

má náruč to nedovolí

Ať srdce tvé už nesvírá se

vzdávám tu poctu tvojí kráse

Večer s Ninou Simone

V nočním tichu prchám k jazzu

bez mondénních třpytek, triků,

však s příměsí špíny, kazů,

živý pramen štěstí, vzlyků.

Svět chutí, vůní, slz a smíchu,

vzpomínám v tom nočním tichu.

Dnes přesycen tak prázdný přec,

člověk už nezpívá, staví si klec.

Pak zalekne se snadno ticha,

co ve vězení na něj dýchá.

Žalář hlučné samoty

rozbila jsi jenom ty.

Ať síla tvého hlasu

vrátí do života krásu.

Dobroser

Líbivých keců plný džber

Seznamte se, toť dobroser

Když menšina trpí příkořím

Láskou pro ni hned zahořím

Srdce mám zlaté, na dlani

Však vyberu si to na daních

Pomáhám prostě, kde se dá

Vybarvený Kryl

Ta modrožlutá výzdoba

je to snad ironie?

Čemu se to jen podobá?

Morální onanie

Na rtech se slovy básníka

kráčejme uvědoměle

a mějme přitom u prdele,

že v hrobě žalem zavzlyká.

Jahodová loupež

A tak jen sedím v zahradní restauraci

hosté se mění, naslouchám konverzaci

jen ospale bloumám a čas ten plyne

je krátce po sedmé s rukama v klíně

oči mám přivřené a mžourám do slunce

"Dnes se už vůbec nic nestane"

proměněn v páva zaskuhrám do ticha

"co po mně zůstane, co po mně zůstane"

S prázdnou hlavou se dneska uložím

svý tělo bolavý do snů a do peřin

Třeba i oloupím o kousek pendreku

kluka, co nechtěl spát, teď je mu do breku

A tak jen sedím v zahradní restauraci

hosté se mění, naslouchám konverzaci

jen ospale bloumám a čas ten plyne

je krátce po sedmé s rukama v klíně

oči mám přivřené a mžourám do slunce

Oběť vlastní blbosti

Připravená řeč se drolí

jak písek zmaru do soukolí

Jak ve snu plném výtahů

stojím pořád na prahu

Chtěl bych vše a nechci nic

Jsem zemánek z Nemanic

Že život je a není fér

svírám v ruce adaptér

Tak v pyžamu trapnosti

vykládám své moudrosti

A další den už znovu žiji

jenom díky amnézii

Dřív než stačím zvednout hlavu

včerejšek je navždy v tahu

Ještě že mám opět kliku

žít v přítomném okamžiku

Stále na prahu věčnosti

oběť vlastní blbosti

Byv oděn v bílý háv

bych shlížel matku Zemi

z výšin boží milosti

na vše, co jsem tam zanechal

Že beztíž nepodaří se mi

už málem bych to vzdal

Jsem jen chromý páv

co šlépěj za šlépějí

vzlétnout se mu nedaří

bahnem tím více obtěžkán

odsouzen padá v beznadějí

aby zas a znovu vstal

S tíhou v srdci dav

odsouzen k samoznění

vždy dovolává se práv

svár, který našeptal mu zlý pán

Všechna ta nitra bez prozření

jež Bůh ku lásce zval 

Návrat domů

Na očním pozadí krajina ubíhá

Krajina snivá ve mně ulpívá

Srdcem ji vnímám, že tep se předbíhá

však mnoho času nám už nezbývá

Ať klidným krokem kráčím jen

ať zastihne mě v běhu

vždy vděčně cítím něhu

krajinou mládí navždy osvojen

V žáru slunce léta

Na dosah božích muk

Téměř na konci světa

Když jsem byl malý kluk

Já v ní a ona ve mně

Jak lev a malé jehně

Straníc se pokroku

ulehnem po boku

Last Christmas

Když se černá s bílou slije

šminka tonus zaručí

Smutek duše snáz se skryje

v rytmu těla područí

retrográdní amnézie

Nikdy příliš stár

cítím se tak skvěle

jsem wandering star

stále v zádech nepřítele

na Sunset Boulevard

Vy, andělé na kúru

pějte slávu Merkuru

I když jsou z nás už jen onuce

oslavme znovu Vánoce

Očima Kerouaka viděl jsem Ameriku,

ty chmury denverské za dob beatníků,

dálavy bez konce a bez ran od budíků,

co na hlavy prší vyzáblých romantiků,

co hlasovali pro věčnost ve špíně ulice.

Tedy, než si je vzala zubatá na oknech lebky.

Půlnoční kovbojové, co skutečně rozumí

peristaltice metra a symbolice sedmy

se smrtelnými hříchy a sedmi trpaslíky,

kteří z odbyté psychoanalýzy trápí se zácpou.

Haj hou